Agenti FBI Liška Folder a Dejna Szukalová netrpělivě přešlapovali v příletové hale letiště Václava Havla a chystali se pracovat. Nechybělo ovšem mnoho a dorazili by na určené místo s křížkem po funuse, protože jejich přímý nadřízený je poslal lovit zločince do Ruzyně. Zjevně zaspal dobu. Chytré mobily podporované hustou sítí Galileových satelitů tentokrát selhaly na plné čáře a nezbylo nic jiného, než zeptat se kolemjedoucího domorodce. "Ruzyněéééé? To už nemááááméééé, umřééééél nám prééézident, vítééééé, nééééé?" natahoval slova oslovený taxikář a za tři tisíce českých korun je z hlavního nádraží dopravil na správné místo.
Jejich pracovní náplní bylo sledovat a odchytávat oprsklé pašeráky, kteří bez skrupulí převáželi duševní vlastnictví z místa na místo a bylo jim fuk, co si o jejich činnosti vlády či zodpovědné orgány myslí. Nedávno se jim podařil husarský kousek. Odchytili těžkotonážního borce, který si cestou od výdeje zavazadel notoval fungl novou písničku od Lady Gaga. Nahlas! Poslední skladba popové ikony ale byla dle přání majitelů autorských práv dostupná pouze v několika pečlivě vybraných amerických státech, a odchycený zločinec tedy neměl žádné zákonné oprávnění šířit autorsky chráněné dílo do země, která na tak geniální hudbu ještě nebyla připravena. Ani duševně, tím méně komerčně.
Držitel autorských práv ochotně zaplatil výdaje spojené s pobytem agentů v exotické zemi a přidal ještě tučnou odměnu, která se, jak už to tak bývá, rozplynula mezi vedoucími pracovníky. Skuteční pracanti obdrželi pouze písemnou pochvalu, podepsanou ředitelem této významné instituce. Dopadený nešťastník strávil půl roku ve věznici Václava Havla, která se nikdy nejmenovala Ruzyně, a navíc zaplatil tučnou pokutu, z níž si okradená zpěvačka pořídila nový extravagantní účes.
Pro oba agenty ovšem byla práce koníčkem a peníze jako takové se v jejich hodnotovém žebříčku nacházely až na čtvrtém místě. Hned po dětech, rodině a hamburgerech. Folder zmačkal mastný papír, ekologicky ho zlikvidoval odhozením do vyhrazené nádoby a ukázal prstem: "To je on!" Parťačka pohodila hustou hřívou vlasů a oči následovaly směr, kterým ukazoval ještě mastný prst jejího kolegy. Příletovou halou se blížil chlapík jako za groš kudla a nervózně se rozhlížel na všechny strany. Evidentně neměl čisté svědomí!
Něco skrýval, to bylo nad slunce jasné. Dva čeští policisté, kteří kvůli platným mezinárodním dohodám byli nuceni dělat agentům stafáž, a kteří se do této chvíle poctivě nudili, zbystřili. Přijde akce, došlo jim oběma a po vzoru westernových hrdinů jejich ruce zabloudily k opaskům, kde se ukrývaly nebezpečně vyhlížející zbraně. Jeden si říkal "Pomáhat" a druhý "Chránit" a dohromady jim šla práce pěkně od ruky. Problém byl, že si dost často spletli role a tam, kde měli chránit, pomáhali. A naopak. Často tak způsobili víc škody než užitku, jenže komu to vadilo? Teď ale byli ve střehu, protože od porušitelů zákona se lze dočkat lecčeho nedobrého.
Dejna nenápadným krokem vyrazila k vyplašenému mužíkovi, a dřív než bys řekl švec, měl podezřelý na rukou pouta z pevné titanové slitiny. "Půjdete, prosím, s námi," jistil polohlasem úspěšný zákrok Liška Folder, přičemž slovo "prosím" znělo jako "neser kurva a padej". Dopadený mladík zvadl jako kytka přešlá mrazem, svěsil pokorně ramena a následoval ochránce zákona. Věděl, že udělal chybu, ale neměl jak se bránit.
Jeho právník se válel na Bahamách a při nástupu do letadla mu ostražitá ochranka zabavila nejen kartáček na zuby, ale i ponožky. Od doby, kdy se nejmenovaný pošahaný terorista pokusil vypíchnout letušce oko, když ji nejdřív omámil puchem vycházejícím z notně obnošených ponožek, byl zubní kartáček v kombinaci s touto součástí oděvu považován za extrémně nebezpečnou zbraň.
"Stálo mi těch pár empétrojek za to?" dumal mužík, kráčející odevzdaně směrem k potížím a problémům. Slavil u svých známých ve Spojených státech narození prvního potomka, který mu byl podobný, což ho překvapilo. Na nepříliš rozlehlé zahradě u přátel pak slovo dalo slovo, kytara kytaru a po nějakém tom alkoholu všichni až do rána halekali a zpívali, protože nový život je nutné pořádně oslavit.
Problém byl, že nezpívali výhradně vlastní tvorbu, ale prachsprostě kradli cizí myšlenky. A práva. Když došlo na Žlutou ponorku, nejspíš je někdo ze sousedů prásknul. "A pitomost, že jsem si to zpívání ještě nahrál, je neodpustitelné selhání. Z toho nevyváznu lacino," pomyslel si ponuře, když si uvědomil, že malou flešku s důkazy dosud ukrývá v ponožce. "Nedej bože, aby mi ještě přifařili pokus o plynový teroristický útok, až mě donutí si boty, vybavené náhradními ponožkami, sundat."
Budoucnost nevypadala růžově, ale už se nedalo nic dělat. Za chyby se prostě platí a čerstvě narozený syn svého otce pozná nejdřív po třech letech. Věznic byl dostatek a drtivá většina nesla jméno zesnulého prezidenta. "Jo, za svobodu se často platí svobodou," dovolil si porušitel zákona myšlenku, ale neřekl jí nahlas. Kdo ví, možná už někdy někdo podobné moudro publikoval - a zostření trestu za další nezákonný čin nechtěl riskovat.
Poslíčkovi východoasijského drogového kartelu řečenému Frndík, protože nadevše miloval nepatrnou, ale důležitou část ženské fyziognomie, spadl kámen ze srdce. Nešli po něm, to už se nestávalo. Přesto ho dva agenti následovaní lehce ušmudlanými uniformovanými policisty trochu vyvedli z konceptu. Obětí byl ale někdo jiný, což se dalo čekat. Tři kila čistého heroinu v příručním zavazadle tak zůstaly v naprostém bezpečí. Procleny jako práškový cukr, opatřené razítkem a dobrozdáním celního úřadu, mohly bezpečně nastoupit cestu ke svým spotřebitelům. Měl chuť si nahlas zazpívat, ale raději mlčel.
Nikdo si ho ani nevšiml.