O cestujícím vodníkovi

U Lučice leží malá osada jménem Janovec. Jeden sedlák odtud vyrazil s kravským potahem do Okrouhlice pro brambory. Když se vracel zpět, potkal v půli cesty na podivného pocestného, muž silně kulhal na jednu nohu.

„Pantáto, nasedněte, svezu vás.“ Nabídl mu. Muž velmi rád přisedl na kozlík a téměř ihned usnul.

Povoz pomalu přijel až k potoku před Lučicí. Tam pocestný náhle procitl a seskočil z vozu.

„Jen poseďte sousede, jedu ještě dál.“ Nabídl mu sedlák.

„Ale to bohatě stačilo holenku.“ Řekl pocestný a znenadání se proměnil ve vodníka a upaloval k potoku, jen se mu za patami prášilo.

„A zítra mě svezeš znova!“ Vykřikl ještě směrem k vozu než zmizel v potoce. To zrovna, pomyslel si muž, vozit vodníky, to by tak hrálo!

Druhý den jel sedlák opět pro brambory a dával si veliký pozor, aby nikoho nesvezl, ani mu na povoz nikdo nenaskočil. Na vodníka byl připravený.

Při zpáteční cestě se však vůz o něco zadrhl a muž kouká, že najel na krásný metr dřeva. Neváhal a hodil poleno na brambory a vyrazil k Lučici.

U potoka za ním něco zaskřehotalo. Ohlédl se a co nevidí, na bramborách sedí vodník, po metru dřeva ani památky.

„Tak vidíš, přece jsi mě svezl!“ Zachechtal se zelený mužík, skočil z vozu a pelášil k potoku.