Ohnivý švéda

Bylo to v dobách třicetiletých bojů a válek, když v roce 1645 dobyli město Švédové, aby zde loupili a drancovali téměř tři roky, než je opět získali císařští.

Velícím švédským generálem byl tenkrát Samuel Oesterling. Nejenže krutě trestal během svého působení v Jihlavě každou neposlušnost či prohřešek obyvatel, ale i svých vojáků, navíc si lidé vyprávěli o jeho podivném chování v domě, kde jako velitel pobýval. Nesměl tam mít žádný předmět ze skla – sklenice, džbány, ba dokonce ani okenní tabule – by byly nahrazeny zvířecími blanami!

Často Švédové i Jihlavští takovou podivnost mezi sebou přetřásali, ale pravdy se dobrat nemohli. Tu znal pouze generál sám:

Za svého mládí v jednom švédském městě, kde jeho otec byl váženým konšelem, proslul nezkrotností, divokostí i neustálými potyčkami a souboji, ať již šlo o pistole nebo chladné zbraně. Nakonec to došlo tak daleko, že musel z města utéci, aby se nedostal do vězení, či dokonce na šibenici. Utekl věru daleko – až do Finska, kde měl otec dobrého přítele, který jej nejen u sebe ubytoval a hostil, ale také mu předpověděl vojenskou kariéru i to, že mu může přinést záhubu sklo.

Mladý Samuel sice na vojenskou dráhu pomýšlel, jenže z výstrahy o skle si zprvu nic neděla. Nezanechal však ani ve Finsku svého nevázaného žití, a aby nasadil všemu korunu, svedl hostitelovu dceru Astrid. Místo toho aby si ji vzal za ženu, upláchl zpátky do Švédska. Jaký potom div, že mu dívka přísahala smrtelnou pomstu?

Jako voják se potom mládenec ve Švédsku vskutku osvědčil. Bojoval vždy v prvních řadách s největší statečností, nejednou svým příkladem dokázal i při ústupu strhnout spolubojovníky ke konečnému vítězství, ba zdálo se, že se mu i nepřátelské kule vyhýbají!

Brzy se proto stal důstojníkem a během tažení svého vojska do Čech postupně také velícím generálem. V Jihlavě zůstal potom jako velitel přes dva roky, než k městu přitáhli císařští a oblehli je.

Nepřátel byl přesila, takže Oesterlingovi bylo zřejmé, že se sotva může se svými vojáky delší dobu udržet. Přesto donutil Jihlavské i své vojáky pod trestem smrti, aby se účastnili dnem i nocí všech obranných prací. Sám kontroloval, jak na hradbách i na ulicích rostou nové šance, zákopy či zátarasy. Při té horečnaté činnosti si ani neuvědomil, že těsně předtím, než císařští zahájili na Jihlavu útok, přihlásil se k jeho vojsku mládeneček odněkud ze severu, který mu byl potom neustále nablízku.

Když se konečně po dvou měsících obléhání odhodlali císařští 7. prosince 1647 ke šturmu, nastal na hradbách boj na život a na smrt. Generál Oesterling konal na jedné baště opravdové divy udatenství, marně na něho nepřátelé dotírali jako hejno much. Všechny kule jako by se mu vyhýbaly – naopak se u jeho nohou hromadily mrtvoly...

Až z ničeho nic na něho namířil mušketu právě ten mládeneček z vlastního vojska.

"Co to děláš... Zbláznil ses snad?" vykřikl zděšeně Oesterling.

"Nepoznáváš mne snad, Samueli? Jsem dcerou toho, jejž jsi zavraždil! Pomstila jsem na Tobě svého otce, ty násilníku! Nechť je Ti Bůh milostiv!"

Strhla jeho bývalá milá z hlavy přilbici, až se jí světlé vlasy rozlily po šíji, a vystřelila.

Tentokrát však její výstřel generála neminul, neboť to byla skleněná kule, kterou si Astrid pro svou pomstu sama ulila. Dívka pak vstoupila do kláštera, kde zůstala až do své smrti.

A tak se švédský velitel zhroutil dočista bez života do příkopu pod hradbami, a zatímco se císařští drali do města za prchajícími Švédy, po mstitelce už nebylo ani potuchy.

Dlouho se Jihlava vzpamatovávala z válečných ran, zvláště pak připočteme-li morovou ránu a o několik desítek let později i kobylky, které zničily celou okolní úrodu.

Také Samuel Oesterling, ten Ohnivý Švéda, se stále připomínal i po své smrti. Bloudí během zimních nocí městem jako ohnivý jezdec, zastavuje se v hradním příkopu, kam po smrtícím zásahu, dopadl, a naříká, jako by zde noc co noc prožíval svůj neblahý konec...

Poznámka: Tuto pověst jsem převzal ze stránky: http://www.zjihlavy.cz/zc1-ohnivy-sveda-jihlava