Vyberte stránku

V pondělí  jsem si vyplul lodí. A i když je to pozitivní samo o sobě, tak příběh o tom, jak jsem se na tu loď vlastně dostal, je ještě lepší.

Stalo se v pondělí: Tak nějak obecně jsem zjistil, že ačkoliv dennodenně jezdím do Prahy, tak že tu Prahu vlastně ani moc neznám. A tak jsem se to rozhodl napravit a znovu se podívat na místa, kde jsem byl tak naposledy se školním výletem. A tentokrát si to i náležitě užít, protože už mám dost peněz na to, abych si koupil buřta, když na buřta mám chuť.

Poslední buřt mě stál stopadesát korun, ale přejděme to bez komentářů, ano? Stále existují místa, kde mi připadá, že výše mého kapesného je až moc malá na to, abych si něco mohl dovolit… Ale jelikož píšeme pozitivně, tak se posuneme o odstavec dál, ano?

Včera jsem se rozhodl po dlouhé době opět navštívit Most Karla. Teda, Karlův most. Jo, je furt stejně přeplněnej turistama a pouličníma kejklířema a domluvíte se tam pouze Rusky. Ale to mi nevadilo, s tím jsem jaksi počítal. A když jsem od Staroměstské došel prakticky až na druhý konec mostu u Malostranské, tak jsem si všimnul, že odtamtud vedou dolů schody na Kampu.

Poprvé jsem si prohlídl zeď s Johnem Lenonem a pak jsem se už pomalu vracel zpátky. Ale na cestě zpět mě oslovil jeden klučina, že by mi jako nabídnul vyhlídkovou cestu lodí. A tak jsem se ho rovnou zeptal na to hlavní: Kolik že tam jako stojí pivo. Měl jsem docela chuť se projet lodí a na lodi si dát jedno kondiční.

Modří už tuší. Pivo na takové vyhlídkové lodi stojí 80 Kč. A jízdenka dvě stovky a pade k tomu. Tak to jsem hochovi zahlásil, že takhle drahý pivo se mi pít nece. Tak hoch nejdřív zahlásil, že támhle za rohem čepujou pivo do kelímku za přijatelných 35 Kč (jsme u Karlova mostu, nezapomínejte). Na to jsem já prohlásil, že to ale není princip hry a že si takový pivko v klidu vychutnám i na břehu.

„A nebo…“ začal on, „bych vám ten lístek mohl prodat za dvě stovky a tím pádem by vás to pivko stálo jenom třicert korun.“

Jo, to byl správnej obchod. Souhlasil jsem.

Ačkoliv vlastně píšu o tomhle momentu, tak ale nejdřív budu pokračovat dál:

Když jsem teda vlezl na loď (v zástupu hlučných ruských turistů) tak jsem jako jedinej zůstal v podpalubí. Zbytek prohlídky lačných Rusů se vyhrošil na horní palubě a jali se tam rusky pořvávat, jak že je ta Praha vlastě moc krásná. A já jsem se dal do řeči s posádkou, která tam má zcela úžasné „údolí sviní“ – krásně se spolu pošťuchovali a já jsem pomáhal číšníkům prudit do kuchaře, že jako strašně nutně potřebuju okurkovej salát.

A ano, nakonec si ho vydržkovali 🙂

Takže jsem proplul úžasnou plavbu a vychutnával si pivo … s okurkovým salátem. A nakonec jsem i na té lodi za svou pomoc s držkováním dostal slevu.

Baví mě to. Baví mě to moc, že lidi už umí v Česku obchodovat. Že se nebojí komunikovat se zákazníkem. Mám z toho výborný pocit. Znamená to, že konečně začínáme chápat princip spokojeného zákazníka.

A až jednou zmizží číšníci s kyselým xichtem z hospod, tak vyvěsím vlajku.

Snad se toho dočkám.