Mimochodem, jak probíhá takový běžný den, ve kterém hrajete zápas?
Každý týden je to trochu jiné. Záleží na tom, jak se člověk cítí. Do Québeku jsem přijela po US Open dost fyzicky unavená, takže moc netrénuju a spíš jen regeneruju. Ale vlastně tady po grandslamu všichni hodně vyspáváme. Jinak je to standardní: ráno se jde na snídani, pak si řekneme, kdo se kde potká, a jde se na rozehrávku. U mě to znamená půl hodiny v posilovně a pak půl hodiny na kurtu. Potom je oběd, rozcvička a zápas. A po něm masáže, fyzioterapie, společná večeře a jde se zase spát. A takhle ty dny nějak plynou. Po pravdě, někdy se to dost vleče.
Se soupeřkami se potkáváte celý den. Začíná zápas až na kurtu, nebo psychologickou bitvou ještě na hotelu?
To ani ne. Sice jsme na stejném hotelu a třeba se i střídáme na kurtu při trénincích, ale není to tak, že bychom na sebe neustále narážely. Někdo se asi přetvařuje, snaží se nějak zapůsobit, aby soupeře rozhodil, ale podle mého to moc nefunguje. Pokud je člověk sebevědomý a věří si, tak to soupeřky stejně vycítí. Samozřejmě je ale problém, když je člověk zraněný, třeba tady si Lucka Hradecká zablokovala krk, chodila s ručníkem a nemohla se otáčet. Toho si soupeřky všimnou a samozřejmě cítí trochu šanci.
Tenis je specifický i v tom, že hráčky mají společnou šatnu. Myslíte na to, abyste těsně před zápasem neukázaly slabost?
Podvědomě o tom člověk asi trochu přemýšlí. Asi by se před nimi s parťačkou nepohádal nebo neřešil nějaké osobní problémy. To se raději schovám někam do soukromí. Ale hodně záleží na soupeřkách, pokud vás pozorují a cítíte takovou tu tenzi ve vzduchu, dáváte si větší pozor. Ale jsou i holky, které jsou fajn. S těmi se můžete bavit pět minut před zápasem, pak vlézt na kurt, odstřílet si tam hlavy a zase se v klidu vrátit.
A po zápase?
To se s nimi moc nebavíme. Ale zase záleží, jak ten zápas probíhal. Pokud šlo jen o tenis, jedna vyhrála a druhá prohrála, tak si jen popřejete hodně štěstí. A pak jsou zápasy, které probíhají složitěji a kde jsou nějaké psychologické boje, tak s těmi se nebavíte vůbec.
Na jak dlouho?
Některé lidi vyřadíte ze svého hledáčku napořád. Mám pár hráček, se kterými se nebavím vůbec. Jsem typ člověka, kterému třeba vadí, když lidé nezdraví. A když se třikrát někomu podíváte do obličeje, pozdravíte a on vůbec neodpoví, tak ze sebe přece nebudete dělat blázna. Na Tour je dvě stě hráček, to je přece normální i v běžném životě, že si nemůžete se všemi lidsky sednout. Vesměs tam jsou tři druhy hráček. Jednak osobnosti, se kterými můžete vyhrávat i prohrávat a bavíte se dál. Pak tam jsou lidi, kterým jste úplně jedno. A oni vám. A potom se tam najde pár individuí, která nemá vůbec cenu řešit.
Teď se bavíme o sestrách Williamsových?
Ne, to určitě ne. Ty jsou úplně nad věcí, hrají si na jiném písečku. Serena je legenda, stejně jako Venuše. Ty nemají zapotřebí se s nikým nebavit. Naopak se na vás usmějí a popřejou vám hodně štěstí. Těm jste takzvaně úplně jedno.
Dále v aktuálním čísle:
Porota Pátku LN: Jak se Mnichov 1938 odrazil na povaze českého národa?
Na hraně života a smrti. Reportáž ze Sýrie, zmítané občanskou válkou.
Milovníci smrti. Vítejte na každoročním bálu Společnosti přátel žehu.
Lysohlávky a lanýže v Praze. Velký rozhovor s mykologem Janem Borovičkou.
