Ležím na tvé půlce postele, přikrytá až po bradu, a nic se mi nechce. Chce se mi spát-ale nemůžu usnout, vlastně se mi asi ani nechce ležet-ale nechce se mi ani vylézat z pod teplé peřiny. Že by to byla nuda? fuj- bože chraň. Začalo se mi chtít čurat, ale představa že půjdu do zimy mně přiměla k přemýšlení, jestli to opravdu absolvovat, nebo raději ještě počkat-třeba to přejde, no ne? Jak tak ležím a snažím se přehlížet křičení mého močového měchýře,začínám si všímat nedostatků našeho bytečku. Nedostatků, kolem kterých chodím každý den a vím o nich, ale z téhle „postelové“ perspektivy jdou vidět jaksi víc.
Tak třeba talíře v naší kuchyni
Neuvěřitelně nevkusné, staré talíře, které jsou pověšené na zdi a na které padá neustále jenom prach. Prachu je tam opravdu hodně. Jednou jsem se snažila na jeden talíř namalovat 
obličej (to se ví,jak jsem byla sama doma,tak mi chyběl kontakt druhé osoby) nicméně se to pak na mně celou dobu koukalo, což mně zase začalo znervózňovat (soukromí především), takže jsem to zase zpátky přečmárala. Ale co je zajímavé, prach jsem tam nechala. Připravuji se už totiž dlouho je sundat a tím pádem nemá cenu je opečovávat. Nicméně talíře visí do dneška, tak nějak tam asi patří.
Dále mi padne do oka moje Orchidej. Je to moje asi nejvíc„nostalgická“ věc v tomhle bytě. Tyčí se chuděra na skříni, jen holé stonky na mně smutně koukají. Potřebovala bych ji přesadit a dát ji celkově dohromady, ale co když jí ublížím ještě víc? Zatím se tak nějak drží. Možná moje každodenní modlitby, aby proboha ještě chvilku vydržela, jí pomáhají přežít. Problém je v tom, že jsem ji dostala z lásky (tedy pevně doufám) a bojím se, že pokud s ní cokoliv udělám, dočista uvadne a pak už se to nebude dát vrátit. No ale pořád má ještě zelené listy, tak jí přeci nemůže být tak špatně. Ještě chvilku počkám.
Další „vadou“je právě skříň, na které moje „mazlinka“(technický název) stojí. Starší, nic neříkající skříň, ke které nemám ani zvláštní pouto ani to není nostalgická záležitost. Nicméně na téhle skříni se – né teda mojí vinnou-povedly udělat nezaměnitelné rýhy, které udělal malý vrtulníček. Rýhy nejsou hluboké, ale ruší celkový dojem jinak zachovalé skříně. Určitě by se to dalo lehkým úkonem opravit. A dokonce na to pokaždé, když ji otvírám myslím, jenže………představte si že někomu ukazujete vrtulník, pro jedny hračku -pro druhé model, chválíte ho,předvádíte, popisujete klady a zápory a nemůžete ukázat následky, co taková malá mrška dokáže???? Bájit dlouhosáhle jak jednou, když se vymkl kontrole, udělal tohle a támhleto. Bylo to přesně tady? Nebo né spíš tady? A jak to bylo vlastně hluboké? Jsou to pak už jen dohady a někdo tomu nemusí ani věřit. Takhle ukážeme vrtulník, ukážeme skříň a pak už se jen diskutuje o tom jak je to malý, ale zákeřný. Diváci spokojení a my též.
V poslední řadě je tu naše zeď, právě ta u postele, na které ležím. Celý byt máme vymalován na bílo. Není to bůhví jaká barva, ale neurazí ani nezklame a byt se zdá být vzdušnější. Problém u této barvy je,že je na ní vše vidět. Což je vlastně i problém, který v naší domácnosti neřeším jenom já. A to už je co říct.
Co je na této zdi tak zvláštního?
Máme malý byt. Naše ložnice je zároveň i obývákem a občas i pokojem pro hosty. Není to ale nic, co by se nedalo vyřešit a vydržet. Je to jednoduché, když ležíme podélně, jsme v ložnici, 
když příčně tak jsme v obýváku a když je přes postel přehozená deka, máme pokoj připravený pro hosty. Důsledkem toho našeho sedění “příčně“ je ošoupaná zeď od polštářů a našich hlav. Zase problém, nad kterým se i třeba několikrát denně pozastavuji a problém, který jde jednoduše vyřešit, ale jak se tak na ty dvě skvrny dívám……vadí mi, ale jsou naše. Kolikrát se přistihnu, jak přemýšlím nad tím, jak asi budou tyto dvě skvrny vypadat třeba za měsíc. A kdybychom je nepřemalovali, jak by vypadaly v den, kdy bychom se stěhovali? Přemalovávat je určitě budeme, ale jelikož si spíš z nich děláme srandu než že by nám až tak vadily, myslím, že to až tak brzy nebude.
Tyhle všechny věci jsou nedostatkem našeho malého, útulného bytečku, ale dávají mi pocit, že jsem tu doma. Kdyby se všechny najednou změnily, svět by se nezbořil, ani bych neupadla v deprese, ale měla bych pocit, že si musím utvořit další, které mi budou opět připomínat teplo domova. Takové já mám myšlenky, když ležím sama v posteli
Močový měchýř už zcela přišel o hlas,snažil se marně překřičet mé myšlenky. Je mi ho líto, ovšem já jsem teď na tom hůř. Břicho mám jak balon a nevím, jak dlouho mi bude trvat, než se takhle nafouklá přemístím na záchod.
KONČÍM-ZHASÍNÁM
